  Práce s rekvizitou
Člověk je tvor důmyslně stavěný a je mnoho dovedností, které je schopen vstřebat, byť by tomu na počátku sám příliš nevěřil. Práce s rekvizitou je zajímavým doplněním klepavého umění, a tak Pavel letos zařadil i práci s hůlkou a kloboukem. Některé variace byli spíše cvičením, jiné již hotovými choreografiemi, propilovány do jednotlivých detailů. Kdo poctivě trápil svou mysl i tělo koordinací ovládání rekvizity se stepem, byl na závěr kurzu jistě mile překvapen, co vše jsou jeho končetiny schopny vykonávat najednou, a to vše v patřičném rytmu a tempu. Hůlka tak může prakticky doplňovat plejádu stepařských zvuků i pohybů o další možnosti. O stepu se někdy hovoří jako o "umění několika žánrů" a step, jako "bicí hudební nástroj" je s pomocí hůlky nástrojem mnohem bohatším a živějším. Nezanedbatelná je také role hůlky v "tanečním" pojetí stepu, kdy se jedná o výrazný choreografický nástroj. V globálu pak stepařské číslo s hůlkou může působit daleko květnatějším uměleckým dojmem, obzvláště zapojíme-li některé prvky žonglu.
 Život v KD
Stepař/stapařka, jak nás někdy lidé nazývají, je také člověk. Člověk spící, jedící, pijící, lenošící, hrající si, družící se, ... , jako každý jiný. Kulturní dům v Klášterci opět poskytoval dostatek prostoru pro všechny tyto lidské činnosti. Letos se dokonce podařilo nasmlouvat obědy přímo v kavárně sídlící v objektu, což především šetřilo čas pro další činnosti, a vzhledem k dobrým cenám i peněženky účastníků. Teplé sprchy se již staly samozřejmým standardem této školy a možnost ubytování přímo v objektu zdarma je také nezanedbatelná výhoda otrlejších "kempistů". Letos byla celkem slušně využita i parkovací plocha před kulturním domem, kde se odehrávaly sportovní hry ve volném čase (Gorodkám třikrát sláva), a tak ti, co neměli potřeb tobogánů, nebo plážových sportovišť blízkého Aquaparku, zřícenin okolních kopců, sortimentu blízkého supermarketu, nebo pohostinnosti okolních restaurací, snad ani nemuseli opouštět kulturní dům.
 Závěrečné fotografování
Tak jako většina hromadných akcí, končí i klášterecká škola stepu fotografováním skupinových fotografií, a tak ti, co se ještě nerozjeli do svých koutů Čech, si svorně sedají na schodiště před hlavním vchodem kulturáku (loni jsme skákali, příště si možná i lehnem ... uvidíme). Letos se podařila skvělá fotografie s nádechem nostalgie a zasněným pohledem v dál. Někdo možná trpěl bolestí zubů, a tak se v té skupince docela dobře se svým utrpením schoval, ale to je jen domněnka po detailním prostudování fotografie.
Protože i fotoaparát bývá většinou na baterky, které nejsou věčné a plánují si svůj podraz na nejnevhodnější chvíli, děkuji Liborovi za tuto fotografii, která si zde zaslouží být.
|
tap@hrubec.com
604 455 875
